Dobré ráno, dnes je neděle 22. října 2017  svátek slaví Sabina, zítra Teodor

Prosté přímé funkční tvary budov z červených cihel a světle šedého betonu, všudypřítomná zeleň parků, zahrad a stromořadí - takový je Zlín, město, které by skoro mohlo sloužit jako učebnice architektury 20. století. Jako na dlani nabízí svou přehledně formovanou moderní tvář. V ní ale zároveň postřehneme i jiné tóny. Duše města má hlubší vrstvy a není tu všechno pouze moderní. V kontrastu proti novodobé architektuře stojí v samém jádru města historické objekty: kostel s vertikálou věže, rozložitý čtverhran zámecké budovy uprostřed starobylého parku anebo barokní sochy na náměstí před radnicí. Tyto historické památky nás vedou hlouběji do minulosti města, až daleko do středověku. Zlín zde totiž stojí už sedm set let.

MĚSTEČKO S HRADEM

Osada na levém břehu Dřevnice tu existovala již ve 13. století. Něco více se však o ní dozvídáme až později, ze zápisů v listinách. Nejstarší datum nelézáme v listině z roku 1322, kdy Zlín koupila královna Eliška, vdova po českém králi Václavu II. Tehdy byl Zlín už městečkem a sídlem feudálního panství, ke kterému patřily okolní vesnice. Královna si tento majetek ponechala několik let. Po ní se zde střídali další vlastníci. Dlouho tady vládl rod mocných a bohatých pánů ze Šternberka, kteří sídlili ve zlínském hradě (1360). V té době se městečko pod hradem příznivě rozvíjelo. Zdejší řemeslníci a obchodníci si dokázali získat rozšířená práva a privilegia (1397) a dosáhnout hospodářské prosperity. V 15. století sem zasáhla válečná tažení, napřed za husitských válek a pak za česko uherské války. Tyto události však nezastavily rozvoj Zlína, který kolem roku 1500 svým rozsahem i počtem obyvatel patřil k významným městům východní Moravy. Někdy v té době přestali páni sídlit ve starém hradě a nechali si vystavět na okraji Zlína zámek.

RENESANČNÍ MĚSTO

Po tři generace vládli na zlínském zámku páni Tetourové z Tetova (1478 - 1571) a byla to doba, kdy Zlín prožíval éru vzestupu a rozvoje. Zdejší měšťané získali královskou listinu potvrzující práva konat trhy (1509) a brzy také zámečtí páni přidávali další svobody a výsady (1516, 1571 atd.). Zlínští měšťané dovedli dobře využít všech práv, hospodářsky prosperovali a zvelebovali své město. Obyvatelům sloužila městská škola (1582), špitál a další zařízení; vyšší formy kulturního života pěstovalo měšťanské sdružení chrámového zpěvu (1593). K městskému farnímu kostelu přibyl nový menší kostelík na předměstí. Znakem rostoucího blahobytu byly nové stavby dominující renesančnímu Zlínu - nová kostelní věž (1566) a radnice na náměstí (1586). Také zámek tehdy prošel renesanční přestavbou, když jej paní Anna Kropáčová nechala rozšířit a upravit na reprezentativní sídlo (1580). Po celé 16. století, kdy v zemi panoval klid a nehrozila válečná nebezpečí, mohli se zdejší měšťané těšit z hospodářského rozkvětu i bohatšího kulturního života. Zlín dorostl do podoby dosti velkého města, ve kterém stálo kolem roku 1600 asi 200 domů a usedlostí. Do poklidného života pak ale roku 1605 krutě zasáhl překvapivý vpád uherského vojska. Město bylo vyloupeno a silně poničeno. Z této zlé události se sice Zlín po pár letech vzpamatoval, zanedlouho však přišly ještě horší časy.

VÁLEČNÁ POHROMA A OBNOVA MĚSTA

Když vypukla třicetiletá válka, nastala pro Zlín dlouhá doba útrap. Už počátkem roku 1621 zde rabovalo císařské vojsko a v následujících letech přišlo plenit několik dalších armád. Opakovaným ničením Zlín pustl, ubývalo v něm lidí. Někteří ze zdejších obyvatel se tenkrát připojili k povstání proti císaři a když panovník vzpouru utopil v krvi, skončilo roku 1644 na popravišti také pět mužů ze Zlína. Dlouhá válka byla opravdovou pohromou. Město zůstalo z velké části zničené a počet jeho obyvatel klesl na polovinu. Trvalo pak celých sto let, než Zlín obnovil svůj bývalý rozsah. Zpočátku měšťané jen pozvolna opět osidlovali zpustlé domy, v dílnách se postupně k práci vraceli řemeslníci. Právě mezi nimi se tehdy objevuje také švec Lukáš Baťa (1667), jehož potomci o dvě století později proslavili Zlín daleko ve světě.

V 17. století město zchudlo, žilo ve stínu zámku a jeho mocných pánů. Městská rada však stále vykonávala důležité soudní pravomoci - ještě roku 1743 vynesla i rozsudek smrti. Krátce potom ale byla tato soudní práva omezena a městské popraviště ztratilo na důležitosti. Postupem doby se poznenáhlu obnovovaly cesty k hospodářskému vzestupu. Lépe se dařilo zlínským řemeslníkům a obchodníkům a přibylo také peněz na potřebné stavby. Nový vzhled dostal farní kostel i kostelík na předměstí, rozšířena byla radnice (1760), stavěl se nový špitál (1765) a náměstí bylo ozdobeno sochami světců. Siluetu barokního Zlína doplnil přestavěný zámek (kolem r. 1780). V klidnějších dobách se více dařilo také kulturním stránkám života, zejména hudbě, která se ve Zlíně pěstovala v kostele, ve škole a na zámku.

OD ŘEMESEL K TOVÁRNÁM

S postupujícím hospodářským oživením se Zlínu opět otevíraly lepší perspektivy. Z řemeslníků zde byli koncem 18. století nejpočetnější soukeníci, dále pak ševci, tkalci, bednáři a hrnčíři. Zároveň se tu velmi brzy objevil i pokus o velkorysejší výrobní podnikání, když byla roku 1779 na okraji Zlína vystavěna manufaktura na úpravu plátna. Pracovalo se v ní ale jen asi dva roky, potom zanikla. Jiné směry hospodářské iniciativy pak rozvíjel majitel zlínského zámku baron Bretton, jenž v první polovině 19. století nechal obnovovat rybníky, chovat ušlechtilé druhy dobytka, pěstovat nové plodiny a také se pokoušel zavést chov a zpracování bource morušového. Tento podnikavý šlechtic rovněž zřídil ve Zlíně továrnu na zápalky, která tu pracovala několik let (1850 - 1855). O něco později se ve městě objevil cizinec R. Florimont a založil tu továrnu na boty (1870). Ani tento podnik však neměl dlouhé trvání a po několika letech zanikl. Na sklonku 19. století zůstával Zlín nevelkým venkovským městem, k jehož tradičním řemeslům a obchodu pozvolna přibývaly živější hospodářské podněty - ať již to byla místní spořitelna (1868) anebo nově zbudovaná železnice (1899). Městu stále ještě dominovaly zámek, kostel a radnice, avšak nyní k nim přibyly i dosti velkolepé novostavby spořitelny (1892) a školy (1897), které Zlínu dodávaly na reprezentativnosti a ukazovaly rostoucí sebevědomí místních měšťanů.

STŘEDISKO OBUVNICKÉHO PRŮMYSLU

V září 1894 byl ve Zlíně založen obuvnický závod, který pak pod vedením Tomáše Bati (1876 - 1932) za krátkou dobu přispěl k velké proměně města. Původní nevelká dílna se brzy rozrostla a přestěhovala se do tovární budovy u nádraží, kde roku 1900 pracovalo už 120 lidí. Za čtrnáct let pak přibyly další budovy a počet zaměstnanců stoupl na 400 osob. Tomáš Baťa dokázal svou houževnatostí a organizačními schopnostmi rozšiřovat podnik a zvyšovat výrobu, a navíc byl také obratným obchodníkem - dovedl získávat nové zákazníky a prodat tak rostoucí množství svých bot. Brzy se vypravil i za moře: při svém pobytu v USA v roce 1905 pracoval v tamních továrnách a vrátil se obohacen o zkušenosti a inspirace, které daly nový směr jeho podnikatelským aktivitám. Netrvalo dlouho a v českých poměrech se stal příkladem selfmademana, jenž se mohl porovnávat s americkými vzory. Baťův úspěch lákal k následování. Našli se další podnikatelé, kteří zkoušeli štěstí, a tak v letech 1899 - 1910 vzniklo ve Zlíně několik dalších továren. Všechny přitom vyráběly boty.

S rozvojem továrního průmyslu se ve městě zrychlovalo tempo života a k tomu se družily i další proměny přinášené rozvojem tehdejší civilizace: vedle nedávno otevřené železnice přibývaly nové silnice, parní stroje ustupovaly elektřině a objevovaly se první automobily. Zlín, donedávna malé město řemeslníků a obchodníků, se během několika let viditelně změnil. Kolem roku 1910 byl se svými pěti obuvnickými továrnami čilým průmyslovým střediskem přitahujícím pracovní síly ze širokého okolí. I jinak stoupal jeho význam - třeba tím, že se stal sídlem okresního soudu (1913). Čilé kulturní aktivity se pěstovaly v místních spolcích. Pokrokově orientovaní zlínští voliči prosadili dvakrát za sebou (1907, 1911) parlamentní kandidaturu T. G. Masaryka.

Když roku 1914 vypukla první světová válka, získal Baťův podnik státní objednávky na boty pro armádu. Při rostoucí výrobě se továrna rozšiřovala a počet zaměstnanců stoupl koncem války na 4000 lidí. Baťova firma zároveň intenzívně pronikala k novým zákazníkům a do roku 1918 zřídila v Čechách a na Moravě 18 vlastních prodejen obuvi.

Po válce ale rychle klesal prodej, omezovala se výroba, ubývalo práce a také zlínské továrny musely propustit několik tisíc zaměstnanců. Ve veřejném životě tehdy vzrůstal vliv levicových, socialistických názorů a při volbách roku 1919 zvítězili ve Zlíně sociální demokraté. Ti vedli správu města několik let. Potom je vystřídali komunisté, kteří za své nedlouhé vlády (1921 - 1923) nechali na náměstí zbudovat reprezentativní novostavbu zlínské radnice.

BAŤOVA OBUVNICKÁ ŘÍŠE

Za poválečné hospodářské deprese zaniklo ve Zlíně několik továren a Baťův podnik obtížně zápasil s tím, aby udržel výrobu. Obrat nastal roku 1922, kdy Tomáš Baťa rozvinul účinnou obchodní akci - snížil ceny na polovinu a zaplavil trh svými lacinými botami. Získal tak tisíce zákazníků a otevřel si perspektivu k trvalému zvyšování výroby. Stal se v Československu uznávaným králem obuvi. Tehdy jeho zlínské závody startovaly k nevídanému vzestupu. Jejich rozvoj v období 1923 - 1938 budil úžas. Baťovo počínání se stalo příkladem amerického tempa v evropských poměrech. Na západním okraji Zlína se původní Baťova továrna rozrůstala do rozsáhlého komplexu s desítkami nových budov ze železobetonu, cihel a skla. Panovala zde racionální organizace, která dovedla sladit lidskou práci s dokonalým fungováním strojů. Platily jasné zásady: racionalizace, efektivnost, produktivita, standardizace, automatizace. Vysoce se cenila hodnota lidské práce. U Baťů neúnavně podněcovali motivaci, výkonnost a soutěživost zaměstnanců, kteří byli velmi dobře placeni a měli podíl na dosaženém zisku.

Do nových továrních budov, ke špičkovým, dokonalým strojům každoročně přibývaly tisíce nových zaměstnanců. V roce 1930 pracovalo ve Zlíně už přes 17 000 lidí a vyrobilo se 22 miliónů párů obuvi. Firma Baťa tehdy zajišťovala tři čtvrtiny československého exportu obuvi. Doširoka se rozvinul sortiment výroby: vedle kožených bot se vyráběla také gumová obuv. K Baťovým závodům patřily koželužny, strojírny, pneumatikárny, dále provozy chemické, textilní, potravinářské, stavební i polygrafické, rovněž obchodní domy a hotely, a také železnice a letiště. Ve 30. letech pak přibyla výroba letadel, hnědouhelné doly, filmové ateliéry aj.

V Československu i v zahraničí vytvářel Tomáš Baťa stále hustější síť svých prodejen obuvi: od velkých obchodních paláců (Praha aj.) až po menší obchody v mestečkách a vesnicích. Roku 1930 měla firma už 1 211 svých prodejen a jejich počet dále vzrůstal. Dynamický rozmach Baťových závodů se již tehdy přeléval za obvod Zlína. Firma budovala další továrny v blízkém okolí a v letech 1930 - 1935 se tak utvořila širší průmyslová aglomerace zahrnující Zlín - Otrokovice - Napajedla. K tomu přibývaly další továrny v různých místech Československa. Zároveň došlo k expanzi do zahraničí: výroba bot se rozběhla v nových Baťových továrnách v Německu (1931), Polsku, Švýcarsku, ve Francii, v Jugoslávii (1932), Britské Indii (1933), Anglii a Holandsku (1934). Na světové trhy všech kontinentů pronikaly Baťovy pobočné společnosti, které v roce 1938 působily ve 33 zemích světa. Firma tehdy zaměstnávala v Československu skoro 42 000 lidí a v zahraničí dalších 23 000 osob. Baťovy výrobky kupovali zákazníci v 82 zemích světa - pro mnohé z nich se jméno Baťa stalo synonymem Československa.

Ve 20. - 30. letech, kdy se zlínské Baťovy závody nevídaným tempem rozrůstaly do podoby průmyslového a obchodního kolosu, viditelně vzrůstal také význam Zlína. Ten byl nyní městem, do kterého se sbíhaly nitky obchodních a výrobních kontaktů ze všech kontinentů a získal postavení centra Baťovy světové obuvnické říše. Jména BAŤA a ZLÍN se spojila v nerozlučnou dvojici, která se vtiskla do vědomí lidí v Československu i v cizině.

MĚSTO V PARKU

Rytmus rychlých překotných změn nezůstal omezen na teritorium Baťových továren. Proud proměn se odtud brzy přeléval i do ulic Zlína a město získávalo novou nečekanou podobu. Napomohl tomu i výsledek obecních voleb v roce 1923 - Tomáš Baťa, šéf zdejšího největšího průmyslového podniku, se tehdy stal také starostou Zlína. V jedněch rukou se nyní spojily veřejné pravomoci a rostoucí ekonomická síla. Rozmach podniku i rozvoj města se mohly odvíjet ve vzájemném sepětí, v symbióze určované společným vedením.

Výsledky byly impozantní. V historicky krátkém období patnácti let (1923 - 1938) získal Zlín podobu rozsáhlého moderního průmyslového města s nezaměnitelnou atmosférou. Počet obyvatel vzrostl na osminásobek (r. 1923 - 5 825, r. 1938 - 43 420) a pro tolik nových lidí se rozběhla v horečném tempu výstavba bytů, respektive obytných domů. Nebyl to ale růst živelný, stavělo se s rozmyslem a jasnou koncepcí. Představy urbanistů (J. Kotěra, F. L. Gahura) se tu zhmotňovaly před očima a dávaly vzniknout nečekané realitě. V přirozené rovnováze se zde utvářela soustava funkčně propojených městských areálů: velký tovární komplex - rozsáhlé obytné čtvrti - seskupení veřejných budov. Kombinace červených cihel a světle šedého betonu, společná továrním budovám i novostavbám ve městě, vytvářela svébytnou barevnou harmonii; vše navíc tonulo v záplavě zeleně. Obytné domky tu stály obklopeny zahradami, parkové plochy se prostíraly kolem veřejných budov, ulice byly lemovány stromořadími a tím vším získával Zlín vlídnou tvář. Stálo zde město v parku. K bytové výstavbě, která zpočátku převládala, se od poloviny 20. let družily stále početnější a velkorysejší novostavby objektů, v nichž rostoucí Zlín nalezl prostor k širším dimenzím veřejného a kulturního života. Vyrostla pozoruhodně řešená Baťova nemocnice a několik komplexů školních budov. Dominantní pozici nad městem zaujal elegantní Památník Tomáše Bati, stavba ze skla a betonu, obklopená dvěma rozměrnými budovami Studijních ústavů. Před branami továrního areálu vyrostlo nové obchodní a společenské centrum s mohutnými výškovými objekty obchodního domu (1931), hotelu (1933) a správní budovy Baťových závodů (1938). Ve stínu těchto tehdejších mrakodrapů nalezla místo rozložitá novostavba Velkého kina se sálem pro 2 000 diváků (1932). Stavělo se i jinde ve městě, ať už to byly výrobní objekty menších zlínských továren, domy početných obchodníků a živnostníků, nový evangelický kostel (1937) anebo budova kláštera (1938). Na kopci nad městem byl zřízen rozsáhlý Lesní hřbitov (1932). Realizací desítek staveb vtiskli Zlínu především architekti F. L. Gahura, V. Karfík a M. Lorenc zcela novou podobu.

V dokončených novostavbách nalezly prostor instituce důležité pro rostoucí město. Na vysokou úroveň se pozvedlo zdravotnictví. Zřízením gymnasia, obchodní akademie a škol průmyslové, manažerské a umělecké získalo na širším významu i zdejší školství. Ve Studijních ústavech se rozvíjely vědeckovýzkumné a vzdělávací činnosti, v Památníku Tomáše Bati bylo otevřeno specializované muzeum a činorodě se projevovala také umělecká galerie. V té podobě, kterou získal ve 20. - 30. letech, se stal Zlín ojedinělou ukázkou moderního průmyslového města. Supermoderní architektura s tyčícími výškovými budovami, dynamické tempo růstu a dokonale fungující civilizační vymoženosti - tím vším jakoby se zde ztělesňovala představa amerického města. Zlín přitahoval pozornost a celkem logicky vzbudil zájem i světově proslulého francouzského architekta Le Corbusiera, který si sem přijel v roce 1935 prohlédnout tento vzorový příklad moderního urbanismu a architektury.

KONEC BAŤOVSKÉ ÉRY

Impozantní rozvoj Zlína i zdejších továren byl přerušen koncem 30. let. Po Mnichovu, zániku Československa a německé okupaci nastaly v zemi válečné poměry. Německá okupační správa podřídila výrobu v Baťových závodech armádním požadavkům a proti lidem, kteří se nechtěli smířit s hitlerovskou nadvládou, zavládl teror. Mezi odbojáři, jejichž poslední kroky vedly na německá popraviště, byl také významný zlínský architekt M. Lorenc.

Nedlouho před koncem války, v listopadu 1944, postihla Zlín těžká pohroma v podobě amerického bombardování. Nálet přinesl ztráty na životech a obrovské materiální škody způsobené zničením budov v Baťově továrně a v jejím okolí. Konec válečných útrap nastal v květnu 1945, kdy byl Zlín osvobozen sovětským a rumunským vojskem.

Po obnovení Československa lidé usilovně odstraňovali následky války, opravovali poškozené provozy ve zlínských závodech a postupně se vraceli k mírovému způsobu života. To vše se odehrávalo v rychle se měnícím politickém klimatu. Velký vliv získávali ve Zlíně komunisté, kteří již v květnu 1945 ovládli radnici. Brzy následoval ještě závažnější krok: v říjnu 1945 byly vládním rozhodnutím zestátněny Baťovy závody. Také zde, ve vedení tohoto rozsáhlého průmyslového komplexu, získali rozhodující pozice komunisté. Události roku 1945 ve Zlíně mnohé změnily. Především zde Baťova rodina ztratila majetek i vliv. Centrum svých podniků proto přesunula do kanadského Toronta. Baťovská éra ve Zlíně skončila.

První poválečné roky provázelo nadšení lidí, které pomohlo oživit dynamické tempo, dříve pro Zlín tak typické. Ve městě se rozběhla velkorysá bytová výstavba, založením divadla a symfonického orchestru získal Zlín dvě významné kulturní instituce. Politické poměry zatím spěly k rozuzlení: v únoru 1948 převzali v Československu moc komunisté. Tehdy se také Zlín dostal zcela pod vládu nekompromisních stoupenců komunistického režimu. Ti rychle rozhodli, že jména ZLÍN a BAŤA musejí zmizet, neboť nový socialistický systém je podle nich nutno budovat pod novými názvy. A tak od ledna 1949 dostaly obuvnické závody jméno SVIT a samotné město bylo přejmenováno na GOTTWALDOV - podle komunistického presidenta republiky.

POD NÁZVEM GOTTWALDOV

Ihned po nastolení komunistického režimu přicházely rychlé změny. Menší zlínské továrny, které dosud zůstávaly v rukou svých majitelů, byly už v únoru 1948 zestátněny. Zanedlouho byla zlikvidována i soukromá řemesla a obchod. Během pár let zaniklo soukromé podnikání a vše bylo převedeno do socialistického sektoru. Zemědělská půda začala být využívána v rámci kolektivního hospodaření - v obvodu Zlína vzniklo několik jednotných zemědělských družstev. Současně s těmito kroky se prováděla likvidace tzv. kapitalistických tříd. Tehdy byli někteří bývalí továrníci i se svými rodinami nuceni vystěhovat se ze Zlína do vzdálených vesnic. Jiní zlínští občané byli posláni do táborů nucených prací. Při monstrózním soudním procesu, který se konal ve Velkém kině v roce 1950 proti tzv. nepřátelům socialismu, zazněl dokonce i rozsudek smrti. Šlo o to varovat a zastrašit všechny, kdo by chtěli pochybovat o správnosti nového režimu. Přesto všechno se jeden veřejný protest vyskytl: v roce 1953 se dělníci ve zlínských továrnách připojili ke krátké stávce proti politice vlády.

V prvních poúnorových letech se poměry ve zlínských průmyslových závodech podstatně změnily. Dosud jednotný celek byl rozdělen (1950 - 1953) na několik samostatných podniků a každý z nich měl specifické zaměření: výroba bot - gumárenství - strojírenství - stavebnictví atd. Jejich řízení převzala příslušná ministerstva v Praze. Leccos se v důsledku tohoto vedení vzdálenou nadřízenou institucí změnilo k horšímu: nedostávalo se peněz na modernizaci, vyhlídky do budoucna se nejevily nijak nadějně. Díky svému průmyslu měl však Zlín i nyní pevné postavení hospodářského centra jihovýchodní Moravy. Navíc vzrůstala jeho role administrativního, kulturního a školského centra (od roku 1969 tu existuje Vysoké učení technické).

Od 50. let se město rozrůstalo, a to především na svých okrajích, o rozlehlé areály obytných domů. V centru zase přibyly obchodní a veřejné budovy. Objevila se tady dominanta v podobě nového divadla (1967). Vyrostly početné objekty sloužící zdravotnictví, školství a sportu. V kulturním životě Zlína pevně zakotvil každoroční festival filmů pro děti a mládež (od r. 1961), zdomácněl tu festival klasické hudby Talentinum a oblibu si získaly také přehlídky dechové a folklórní hudby.

Moderní duch obyvatel města se projevil i v období tzv. Pražského jara v roce 1968. Bylo tu dost těch, kdo za Dubčekovy éry podporovali hospodářské reformy a usilovali o demokratizaci veřejného života. Iluze o socialismu s lidskou tváří se zhroutily 21. srpna 1968, v den sovětské okupace. Ta znamenala konec všech nadějí i uvolněné atmosféry 60. let. Již v srpnu 1969 byli demonstrující zlínští občané, protestující proti vpádu cizích vojsk do Československa, rozehnáni policií a vojskem. Nastala doba normalizace, prověrek a čistek. Nové komunistické vedení státu, dogmatické a konzervativní, vracelo společnost do kolejí tuhého režimu 50. let. Státní bezpečnost byla opět všemocná a mezi lidmi převládal pocit bezmocnosti a strachu. Nejvýraznějším projevem odporu proti totalitě se stala Charta 77. Hlasů kritizujících Husákův režim pak v 80. letech stále přibývalo. Ozývali se křesťané, ekologové a postupně i řadoví občané. Reakce na 17. listopad 1989 byla ve Zlíně blesková a výrazná: mohutné davy lidí na náměstí v centru města dávaly po řadu dní jednoznačně najevo, na čí straně jsou jejich sympatie.

SOUČASNÝ ZLÍN

V listopadu 1989, když se hroutila komunistická vláda, požadovali zdejší občané při demonstracích na náměstí, aby město opět neslo své původní jméno. Toto přání se zanedlouho splnilo. Spolu s obnovením demokracie v Československu se tedy městu znovu vrátil jeho původní název Zlín.

První skutečně svobodné volby po únoru 1948 přivedly v roce 1990 na radnici novou reprezentaci, která pak začala rozhodovat o dalším vývoji města. Krok za krokem přicházely dalekosáhlé změny. Vzedmula se vlna soukromého podnikání ve sféře obchodu i výroby, velké průmyslové podniky byly privatizovány. Lidé ve Zlíně se rychle rozpomněli na baťovské tradice dynamického podnikání, a tak již brzy město opět posililo svou roli obchodního, finančního a průmyslového centra jihovýchodní Moravy.

V procesu rychlých viditelných proměn získává Zlín i lepší vzhled. V jeho centru září fasády opravených domů, začínají se objevovat také reprezentativní novostavby. Z baťovské éry zůstává Zlínu uchován charakter města parků a zahrad. Zároveň se však vynořují naléhavé otázky: co se záplavou automobilů, která zahlcuje centrum města, jestliže vozovky nelze donekonečna rozšiřovat; kde vzít finance na zachování cenného architektonického dědictví; na které místo situovat novou výstavbu (atd.)? Není snadné nalézat cesty k tomu, aby si Zlín udržel harmonické podmínky pro budoucí život svých 85 000 obyvatel.


Zdeněk Pokluda


Fotografie převzaty z knihy ZLÍN MAGICKÝ s laskavým svolením nakladatele

Vydal
TIGRIS, NAKLADATELSTVÍ spol. s r.o.
ve Zlíně 1997

Autoři fotografií:
Miloš GREGOR, Vladimír KUBÍK, Ladislav BENEŠ, František LÁTAL, Vladimír ŠILHAN, Fotoagentura DIOS, Lenka ŽMOLÍKOVÁ


http://www.staryzlin.cz/
starý Zlín, historie Zlína
http://www.staryzlin.cz/